Jste zde

Historie institutu

Pavel Hradilek

Co předcházelo
V létech 1975-85 probíhalo v pražské obci ES[1] studim jednotlivých teologických disciplín. Postupně se vytvořili 4 studijní skupiny každá o max. osmi lidech. Způsob studia se lišil od učitele k učiteli, rámcově je však možno studium charakterizovat jako dálkové. Měli jsme k disposici studijní materiály, studovali jsme individuálně a zhruba v měsíčních intervalech se skupina setkávala s učitelem.
Josef Zvěřina[2] vyučoval dogmatiku. Seznámil jsem se s ním prostřednictvím saleziánů v r. 1975 a byl jsem s ním v kontaktu celých 10 let, než naše autorita rozhodla zcela změnit styl studia. Zpočátku jsem k němu chodil na konsultace a zkoušky sám, asi tak čtrnáctidenně. Josef bydlel na Malvazinkách v Pravoúhlé 45, v malinkém řadovém domečku se svým starým otcem a Andělkou, která se mu starala o domácnost. Často jsem musel čekat, protože Josef měl nějakou návštěvu. Čekal jsem na schůdkách do jeho pracovny v patře. Tak jsem potkával např. Ivana Medka, prof. Vackovou či jiné chartisty, kteří od Josefa odcházeli. V zimě jsem donášel ze sklepa uhlí. Zkoušky příliš lehké nebyly a zpočátku jsem se jich dost obával. Často jsem musel zkoušku opakovat, jednou i dvakrát. Problém byl v tom, že jsem neměl žádný filosofický základ. Byl jsem tak trochu pokusný králík, na kterém si Josef zkoušel výuku teologie techniků, kterých byla později v jeho kursech většina.
Když jsem sám dogmatiku dokončil a možná ještě předtím, když Josef začal učit naše další skupiny, jsem se podílel na organizaci studia a přípravě textů. Josef neustále svá skripta předělával, doplňoval, aktualizoval. Psaní mu nedělalo potíže, ovšem udržet např. pořádek ve stránkování bylo nad jeho síly...
Josef vyučoval formou dialogu. Stylizoval se do role např. marxisty, muslima, protestanta a museli jsme umět svou pozici vysvětlit. Často říkal „nerozumím tvé nebeské mluvě, zkus to jinak“, nebo napomínal, když jsme protinázor nebrali příliš uctivě. Když probíhalo nějaké důležité fotbalové nebo hokejové utkání, přerušil klidně na hodinu výuku a s velkým zaujetím komentoval televizní přenos.
Setkání s Josefem obsahovalo vždy také informace o aktualitách z domova i ze světa. Na jednom setkání jsme se dozvěděli o nové iniciativě Charta 77, o tom jak StB proti tomu zasahuje. Nakonec Josef skromně dodal: "Já jsem to také podepsal." Jindy jsem se v autě, ve kterém jsem Josefa někam vezl, dozvídal o tom, jak nový papež Jan Pavel II. si povolal na kobereček biskupa Tomáška, aby ho povzbudil k odvážnějšímu jednání. Josef rád vykládal o svých výsleších na StB, s hrdostí a ironií mluvil o tom jak má referenta, který je určen pouze pro něj. Byla období, kdy bylo třeba si dávat větší pozor. Často jsem za Josefem chodil domů i v době, když už doma neučil, protože jsem od něho dostával kousky jeho textů, které jsem pak dál množil, dostával jsem i různé aktuální tiskoviny, které jsem musel brzy vracet. Jednou v zimě jsem jel brzy ráno vrátit takové texty. Bylo ještě tma. Texty jsem měl připraveny na sedadle vedle řidiče. Ačkoli jsem normálně z bezpečnostních důvodů parkoval několik bloků daleko, tentokrát jsem si řekl, že je tma, tak zaparkuji na malém náměstí nedaleko od Josefa. Když jsem na náměstíčko přijížděl, všiml jsem si, že je plné černých automobilů zn. Volha. Blokovaly i výjezdy. To nevěstilo nic dobrého. Auto jsem otočil a ujížděl pryč směrem k Motorletu. Bohužel se však hned jedna z Volh vydala za mnou. Pokoušel jsem se zastrčit texty pod kobereček spolujezdce, ale aby nebylo příliš vidět, že se shýbám. Také jsem nejel moc rychle, aby nevypadalo, že prchám. Volha jela stále v těsném závěsu. U Motorletu jsem zahnul dolů do Košíř. Volha stále za mnou. V Košířích jsem zahnul ulicí směrem do centra. Volha za mnou. Odbočil jsem doleva na Strahov a Volha pokračovala rovně. Oddechl jsem si a dodnes nepochopím, proč jela do centra tak komplikovaně, když mohla jet od Josefa přímo k Andělu. Večer jsem šel opatrně k Josefovi, auto jsem nechal tentokrát kilometr daleko. Josef mi řekl: „Jdeš akorát vhod, právě odešli.“ A začal mi diktovat, co mu sebrali a co mu mám doplnit. Měl jsem Josefův archiv nafocený na kinofilmech a tak další den již měl, co potřeboval.
Otou Mádrem[3] jsem se seznámil přes Josefa Zvěřinu. Mádr působil v duchovní správě v pohraničí, v Žandově na Chebsku. S vědomím Zvěřiny jsem mu poslal několik dopisů, ve kterých jsem ho žádal, aby odešel do důchodu, do Prahy, protože ho zde potřebujeme. Nakonec se nechal přesvědčit. Jeho výuka morální teologie byla vynikající. Neustále dával otázky, nutil myslet. Rád používal překvapení. Např. nám beze slova ukázal fotografii z nějakého časopisu, na které byla eucharistické slavnost na nudistické pláži. Všichni účastníci byli v nudistickém „oděvu“, jen kněz měl předepsaný liturgický oděv… Měli jsme za úkol situaci zhodnotit z různých hledisek.
Mádr velmi dobře odpovídal na naše otázky. Dovedl dávat množství příkladů, pokud něco nebylo jasné. Vycházel z textu své "Mravouky", kterou sepsal pro katechetický kurs a tento text pro naši potřebu upravoval. Psaní mu činilo velké potíže, nad každým slovíčkem se dlouho zamýšlel. Bohužel se nepodařilo ho přimět k sepsání speciálního druhého dílu jeho skript, protože velmi brzy začal svůj čas namísto odborné práce věnovat církevnímu politikaření.
Tip na novozákonníka Antonína Lišku[4] a předběžnou domluvu učinil Jan Konzal[5]. Liška byl žákem Dr. Adámka - vynikajícího předčasně zemřelého biblisty. Zdědil celou jeho knihovnu. Doktorskou práci psal na téma Kristovo zmrtvýchstání. Byl členem novozákonní překladatelské skupiny pro ekumenický překlad bible. Navštívili jsme jej s Mirkem Klípou na faře v Poříčí nad Sázavou, kde působil. Dlouho nás poslouchal, aniž by co řekl. Nevěděl jsem tenkrát, že je to jeho styl. Pak pravil: "Tak jo, je třeba něco pro církev dělat." Věnoval se nám celkem šest let, dohromady třem skupinám. Napsal pro tento účel studijní texty. Dojížděl do Prahy ve svém Trabantu na překladatelskou komisi, večery se věnoval nám.
Nevím, zda Miloslava Vlka[6] doporučil Jan Konzal, nebo Václav Komárek[7]. Bylo to v době, kdy byl zbaven státního souhlasu a Václav Komárek mu sehnal místo myče oken. Angažovali jsme ho na Nový zákon, protože jsme otevírali čtvrtou skupinu, a Liška už by toho měl moc. Vlk (krycí jméno, které si zvolil a kterým jsme ho oslovovali bylo Irenej) nebyl odborník, měl však slušnou znalost koncilních dokumentů a výuka měla úroveň. Jako jediný z učitelů nám však výuky zanechal. Zdá se, že se potřeboval naplno věnovat hnutí Focolare[8], jehož byl aktivistou. Odchod mi zdůvodnil tím, že ve skupině studují ženy a že má podezření, že jsme davídkovci[9].
Plzeňák Jaroslav Duka[10] (studenti ho z bezpečnostních důvodů znali jako Karla) jezdil asi jednou za měsíc do Prahy vyučovat dominikány. Díky zprostředkování Josefa Zvěřiny se bez problémů nechal angažovat na obor Starý zákon. Výuka byla kvatitní. Bohužel však nemohl kurs dokončit, protože byl zatčen.
Po deseti letech studia jsme v r. 1985 zcela změnili koncepci i učitele. Využili jsme dálkového kursu teologie vydaného německou biskupskou konferencí pro studium pastoračních asistentů a jáhnů. Český překlad vytvořila skupina ES, kterou vedl Václav Dvořák[11]. Základní kurs („červenou a modrou knihu“) nechal vytisknout v Německu. Pokračovací kurs (celkem 24 sešitů) jsme tiskli my. Celý systém výuky připravil a výuku vedl Jan Konzal. Velký díl kapitol také sám učil (zejména kapitoly blízké filosofii, fundamentální teologii, systematice). Pomáhal mu Václav Konzal[12] (biblické obory), Jan Kofroň[13], později Jan Spousta[14] (eklesiologie, dějiny) a já (morálka, liturgika, duchovní život). Já jsem měl na starost také tvorbu nových skupin, jejich záběh, zajištění textů.
Na každý sešit měl student asi měsíc času. Učitel připravil písemné otázky, přehled pojmů a témata písemných prací. Na setkání, které trvalo zpravidla 3-4 hodiny se postupně probíraly dané otázky. Zkoušky se konaly po jednotlivých celcích, přibližně po 2 letech před komisí složenou z učitelů. Studium trvalo asi 6 let.
Postupně vzniklo 10 studijních skupin. Začínaly asi z 12 žáky, končily s polovinou. O každou skupinu se jeden ze studentů staral. Dbal na domluvení dalšího termínu, zval učitele, staral se, aby studenti měli otázky a učební texty. I když studijní skupiny byly tvořeny většinou římských katolíků, studovalo s námi i několik protestantů.
Dálkový kurs neobsahoval všechny potřebné disciplíny. Byl proto doplňován dalšími tématy, která zpravidla navazovala na pokračovací kurs. Nebyla již určena pro všechny studenty. Jan Konzal vedl s několika skupinami několikaměsíční kurs "Úvod do hermeneutiky Písma a tradice".
Miloslav Máša[15] vedl kurs liturgiky. Vozil jsem ho domů autem až do garáže přikrytého na zadním sedadle dekou. (V domě s námi bydlel chartista Marián Zajíček, kterého občas hledala StB a nechtěli jsme, aby ani nejbližší okolí vědělo, že u nás někdo je, aby dotyčný nemohl být později identifikován.) Mášova výuka byla pro mne velmi inspirující, ačkoli jsem se kolem oltáře pohyboval již minimálně 25 let, začal jsem teprve trochu chápat, oč jde. Také mi začalo vadit chodit do mnoha kostelů, protože se tam dělo cosi, co mělo s pokoncilní liturgií velmi málo společného. Mášovy přednášky a doplňující literatura, i odpovědi na množství mých otázek mi posloužili později, když jsem sám začal liturgickou teologii důkladněji, pod vedením prof. Františka Kunetky[16] a prof. Davida Holetona[17], studovat a učit na Jaboku a v Institutu ekumenických studií.
Kurs církevního práva vedl starokatolík, právník Václav Míšek[18]. Jednalo se zasvěcený přehled vývoje církevního práva a přehled práva jednotlivých církví.

První kroky

 

Po roce 1989 jsme váhali, zda otevírat nové skupiny, mysleli jsme, že pouze dokončíme stávající. Neutěšené poměry na pražské teologické fakultě však vedly k tomu, že jsme ještě další 2 skupiny otevřeli.
Katolická teologická fakulta, o které jsme si po r. 1989 mysleli, že pokryje potřeby studia, se nám již jevila jako nereformovatelná. Setkali jsme se po revoluci dvakrát s proděkanem Stanislavem Prokopem, ale jednání nevedla k žádným výsledkům. (S jedinou výjimkou - na naši intervenci přestali posluchači dostávat za prezenci do jakýchsi průkazek razítka dopravních značek.) Kardinál Vlk propásl možnost změn[19]. Tvrdil, že nemá potřebné osobnosti. Zaslali jsme mu 10 jmen osobností, které mohli okamžitě začít učit. Mádr, Halík, Ventura, Karfíková, Ovečka, Ryšková, Václav Konzal, Sokol, Šplíchal, Štampach. Bez ohlasu. Začínalo být jasné, že se na oficiální hiearchii spolehnout nedá. Po čtyřech letech nebyla schopna se změnami ani začít. Jan Konzal se podílel na duchovní formaci jáhnů. Měl tak možnost zblízka poznat nejen katastrofální stav výuky, ale i neochotu k jakýmkoli změnám v systému.
V roce 1993 nazrávala situace k otevření veřejného studia. Kapacita učitelů pro dálkové kursy byla stále menší. Měli jsme v Praze otevřeno již pět skupin a nebylo by odpovědné otevírat další. Začátkem ledna 1994 jsem dostal od Jana Konzala pokyn vytvořit veřejné studium. To v podobě Institutu ekumenických studií zahájilo výuku v září 1995.
Na přípravě veřejného studia sešlo se několik iniciativ. Jednak studium pořádané pražskou obcí ES[20], dále několik propuštěných asistentů z Husitské teologické fakulty[21] a mladí katoličtí kněží[22], kteří měli problémy s bezkoncepčností církve. Podařilo se vytvořit representativní grémia patronů domácích i zahraničních. Místo ředitelky přijala mladá talentovaná husitská farářka Ivana Dolejšová, zpracovávající doktorát na jezuitské koleji Londýnské univerzity. Spolu s ní a Janem Kofroňem jsme začali institut připravovat. Zpočátku se zdálo, že bude mít jistou podporu či bude minimálně tolerován jak ze strany katolických kruhů, tak kruhů jiných církví. Jednání s ekumenickou komisí BK, které předsedal František Radkovský[23] a které jsem byl těsně po revoluci členem se ukázala jako vstřícná. Stejně tak jednání s Ekumenickou radou církví pod vedením Pavla Smetany[24]. Narazili jsme však na silný odpor husitské fakulty. Děkan Zdeněk Kučera[25], který cítil konkurenci (zpočátku jsme se domnívali, že by bylo možné reformovat husitskou fakultu) byl pozván kardinálem Vlkem a vytvořili společnou opozici. Museli jsme začínat za ztížených podmínek. Zřizovatelem se nestala ERC[26] jak jsme se jeden čas domnívali, ale občanské sdružení, do kterého jednotliví podporovatelé vstoupili[27]. V této fázi i v mnoha dalších, odvedl velký kus práce právník našeho týmu Antonín Havlík.
Díky Dr. Liboru Ovečkovi[28] jsme mohli začít učit v prostorách nově otevřeného Jaboku v Salmovské ul. Další zázemí nám poskytl Dušan Hejbal[29] ve starokatolickém pastoračně-sociálním středisku Communio v ulici Karolíny Světlé. Peníze na první měsíce provozu obstaral prof. Radim Palouš[30] od švýcarské sponzorky. Na ministerstvo školství jsme podali projekt zřízení vyšší odborné školy.
Kardinál Vlk se postaral, abychom museli odejít z Jaboku, kde jsme učili.[31] Osobní intervencí u ministra školství dosáhl neschválení projektu vyšší odborné školy.[32] V této situaci bylo významné vstřícné stanovisko kardinála Edvarda Cassidy, prefekta Kongregace pro jednotu křesťanů, kterého předseda ekumenického fóra institutu prof. Palouš, navštívil.
V druhém roce nám poskytl azyl ve Faustově domě na Karlově náměstí Dr. Jan Payne, přednosta Ústavu lékařské etiky 1LF UK. Poté, co jsme neuspěli s projektem vyšší odborné školy, jsme hledali školu vysokou, která by program převzala a tím jej jednak finančně zajistila, jednak umožnila získat absolventům akademický titul. Nechtěli jsme být součástí žádné teologické fakulty. Nejperspektivnější se nám jevila Západočeská univerzita v Plzni. Studijní systém školy umožňuje kombinovat libovolné obory. Rektorem zde byl projektu vstřícný doc. Jiří Holenda[33], osobnost havlovského typu. Připravoval se vznik fakulty humanitních studií, jejíž součástí bychom se mohli stát. Pražské studium by bylo detašovaným pracovištěm a kromě toho bychom učili v Plzni. Po dvouleté přípravě, po změnách na místech akademických funkcionářů jsme však od projektu ustoupili. Podle představ nového vedení bychom byli prakticky denně vázání v Plzni a pražské studium bylo zcela na okraji zájmu.
Ačkoli nám Evangelická teologická fakulta nabízela už prakticky od vzniku institutu přístřeší, vážně jednat jsme začali až po neúspěchu v Plzni. Prof. Pavel Filipi[34] se od počátku podílel na výuce a sdílel všechny naše radosti a strasti a nešli bychom do neznáma. Osobně jsem stále váhal, zda studium včlenit do protestantské fakulty. Rozhodlo u mne doporučení Jana Sokola.[35]
Fakulta nás přijala v době, kdy to pro ni nebylo jednoduché. Studentů měla relativně dost a navýšení mělo limity, při jejichž překročení hrozilo penále. Integrace probíhala postupně. Jistým problémům museli čelit akademičtí funkcionáři fakulty při akreditaci nového oboru v rámci Karlovy univerzity. Existovaly výhrady ze strany dvou ostatních teologických fakult. Tehdejší děkan prof. Petr Pokorný[36] si však vedl velmi obratně a jediný ústupek připustil v názvu oboru: namísto ekumenické teologie byla akreditována „teologie křesťanských tradic“


[1]Ecclesia silentiae – mlčící církev. Jedna z forem existence římskokatolické církve v období komunistické diktaruty.
[2] Jeden z nejvýznamnějších českých římskokatolických teologů 20. stol. (1914-1990). V 50. letech a ještě počátkem 60. let vězněn komunistickým režimem. Velký znalec marx-leninské ideologie. V období pražského jara 1968 povolán krátce na Cyrilometodějskou teologickou fakultu v Litoměřicích. Po propuštění působil v duchovní správě v Praskolesích u Hořovic. Odtud odešel do důchodu a začal vyučovat teologii v podzemních kurzech. Měl stovky žáků po celé republice.
[3]nar. 1917, dnes redaktor Teologických textů
[4] (1924-2003) českobudějovický římskokatolický biskup
[5] nar. 1935, biskup ES
[6] nar. 1932, kardinál, pražský arcibiskup
[7] (1929-1994), salesiánský kněz, zakladatel pražské obce ES
[8] založené Chairou Lubichovou během 2. světové války, ekumenicky vstřícné, jedna z mocných skupin římskokatolické církve
[9]pokračovatelé díla biskupa ES Felixe Maria Davídka (1921-1988)
[10] nar. 1943, po roce 1989 provinciál řádu kazatelů (dominikánů), později hradecký římskokatolický biskup, poté pražský arcibiskup
[11] nar. 1921, v létech 1990-2003 generální vikář českobudějovický, později biskupský vikář
[12] nar. 1931 paleoslavista, člen pražské překladatelské skupiny liturgických textů
[13] nar. 1944 sekretář biskupa Václava Malého
[14] nar. 1966 matematický inženýr, sociolog, šéfredaktor Getseman
[15] (1928-1986), katolický kněz, člen pražské překladatelské skupiny liturgických textů
[16] nar. 1945, katolický kněz, salesián, ved. katedry liturgické teologie CMBF v Olomouci
[17] nar. 1948, kněz kanadské anglikánské církve, profesor dějin liturgie, prezident Societas Liturgica
[18] nar. 1932 právník, pravoslavný kněz, kancléř pražské eparchie
[19]Zásadnější změny se mu podařilo prosadit až po deseti letech, v roce 2002
[20]Jan Konzal, Jan Kofroň, Pavel Hradilek, Petr Kozlík, Jan Spousta
[21] Ivana Dolejšová, Václav Ventura, Mojmír Žalčík
[22] Jan Jandourek, Pavel Zach
[23] nar. 1939, plzeňský římskokatolický biskup
[24] nar. 1937, evangelický kazatel, po r. 1989 dlouholetý synodní senior ČCE
[25]nar. 1930 husitský kněz, profesor systematické teologie
[26] Statut Ekumenické rady církví vyžaduje konsensuální rozhodnutí členských církví. Československá církev husitská byla proti.
[27] Zakládajícími členy se staly osobnosti církevního a veřejného života: Radim Palouš, Pavel Smetana, Václav Malý, Jan Sokol, Dušan Hejbal, Vladimír Roskovec, za realizátory: Jan Kofroň, Ivana Dolejšová, Antonín Havlík a Pavel Hradilek
[28] nar. 1950, salesiánský kněz, morální teolog, zakladatel a první ředitel Jaboku
[29]nar. 1951, starokatolický biskup
[30]nar. 1924, chemik, filosof, po r. 1989 rektor Karlovy univerzity
[31] Budova Jaboku v Salmovské ulici je majetkem řádu Školských bratří. Ti již u nás vymřeli a měli nejbližší zastoupení ve Vídni. Kardinál Vlk si zavolal provinciála a ekonoma řádu do Prahy a cílem přinutit ředitele Jaboku vypovědět s námi podnájemní smlouvu. Cestou měli řeholníci autonehodu, jeden při ní zahynul, druhý byl těžce zraněn. Kardinál Vlk vyčkal několik měsíců, než byli zvoleni noví funkcionáři. Ty povolal a během čtyř a půl hodinového rozhovoru je přiměl k žádanému kroku. To bylo ovšem až koncem akademického roku, takže jsme první rok výuky ukončili ještě v Jaboku.
[32] Ministrem školství, mládeže a tělovýchovy byl v té době Ivan Pilip nominovaný za Bendlovu Křesťanskodemokratickou stranu.
[33]nar. 1933, matematik, v 90. letech rektor Západočeské univerzity v Plzni
[34]nar. 1936, evangelický kazatel, profesor praktické teologie, děkan ETF UK v létech 1999-2005
[35] nar. 1936, filosof, děkan FHS UK
[36] nar. 1933, evangelický kazatel, profesor Nového zákona