Vždy o významných svátcích liturgického roku, jako je dnešní svátek Zjevení Páně – Epifanie, se vracíme k týmž textům. Připomínáme si dávné události, dávné příběhy. Mění se svět kolem nás, mění se naše životy, měníme se my sami, ale tato vyprávění zůstávají stále táž. Dnešní evangelium vypráví tajuplný a zvláštní příběh – je zvláštní již tím, že jej nenajdeme nikde jinde než v Matoušově evangeliu. Slyšíme o zvláštní návštěvě hostů zdaleka: jsou to mágové od východu, zřejmě hvězdopravci, mudrci, představitelé té nejvybranější učenosti pohanského světa, a přicházejí se poklonit zvláštnímu králi – malému, právě narozenému dítěti. Ale odkud přesně přicházejí? Nevíme.  Slyšíme o úkladech jiného krále, jehož krutost se naplno ukáže v tom, co bude následovat, a co známe jako vraždění neviňátek. Nad vším, co se děje, visí atmosféra strachu, vydanosti napospas nevyzpytatelnému pozemskému vládci. Můžeme tu cítit situaci křesťanů prvních staletí, kteří žili v neustálém strachu z pronásledování, jako odpůrci vládní moci, vždycky připravení na to, že se mohou, nebo dokonce mají  stát mučedníky. A uprostřed této temnoty se rozsvítí velká, velmi velká, velice mocná, náhlá radost.

Když jsem se připravoval na dnešní homilii, myslel jsem na setkání, které mě v loňském roce hodně oslovilo. Hansa, křesťanka žijící v Anglii, původem z Indie, si pro nás, účastníky ekumenické konference, připravila workshop o přátelství navzdory rozdělení v Palestině a Izraeli. Bylo to velmi drsné, seznámit se s realitou rozdělení a oddělení, jakou si jen těžko umíme představit. A není to jen ta známá obří osmimetrová zeď („separační bariéra“) z betonu a drátů, a přechody, na nichž musí často hodiny čekat Palestinci, kteří jdou do práce nebo třeba na vlastní pole, oddělené od zbytku vesnice zdí. Podle svědectví těch, kdo ve Svaté zemi žijí a pracují, existuje totiž ještě jedna, mnohem horší a neprostupnější zeď – vnitřní bariéra, jakási membrána, která odděluje dvě skupiny, žijící vedle sebe, žijící doma v téže zemi. Tato vnitřní bariéra přikazuje, že s tím druhým se prostě nestýkáme, nezajímáme se o něj, nevíme o něm – protože je to ten druhý, je to nepřítel. Naštěstí jsou takoví, kteří tuto bariéru prolamují, často s nasazením vlastní bezpečnosti i života, vždy vlastního pohodlí a zabezpečenosti. To ji ale neruší, stále tu je, neviditelná, a ovlivňuje životy všech.

Takové vnitřní bariéry nejsou jen v Izraeli a Palestině. Můžeme je najít i mnohem blíž, v naší zemi – vzpomeňme si třeba na loňské nepokoje na severu Čech, na to, jak se ujalo slovo „nepřizpůsobiví“ pro označení celé etnické skupiny, bez rozlišování. A můžeme je najít ještě blíž, v nás samých, v tom, co vytěsňujeme, co si nechceme připustit, čeho a koho se bojíme. S čím a kým se nedovedeme smířit. Ve druhém čtení z listu Efezským jsme slyšeli o Kristově tajemství (mystériu). Tím tajemstvím je, že Boží láska k člověku, zjevená v Kristu, překonává i ta nejhlubší rozdělení, daná odvěkou náboženskou příslušností. To, co bylo jasně odděleno, Boží lid Izrael a pohané, je spojeno v jedno. O něco dříve v epištole je pro to použit obraz rozdělující zdi, která byla stržena. Tou rozdělující zdí je nepřátelství a nenávist. Je to vnitřní zeď, neviditelná membrána. Ta je ale stržena, Boží milost a jeho mnohotvará (nebo „pestrobarevná“) milost ji překonala. K Bohu proto můžeme přistupovat s důvěrou a zároveň svobodně – stejné slovo, parrésia, znamená zároveň důvěru, odvahu i svobodu, také svobodu slova.

Asi všichni, nejen křesťané, jsme si v posledních dnech a týdnech víc než jindy připomínali svobodu. Ať už její znovuzískání v listopadu 1989, nebo situaci těch, kterým svoboda – projevu, pohybu, vyznání, nebo ta základní svoboda moci najíst se a vůbec žít a rozhodovat se, podmínka jakékoli lidské svobody – chybí. Ve světě je příliš mnoho zdí, těch vnějších – neprostupných hranic, vysokých zdí, nespravedlivých zákonů a soudců, ale i těch vnitřních – nenávisti, předsudků, neporozumění, nezájmu. Mnoho bariér máme v sobě, ať už vystupují na povrch nebo jsou ukryté a číhající v hloubce jako útesy skryté pod hladinou. Některé naše vnitřní zdi a ploty sami budujeme nebo na nich sedíme na stráži. Někdy se může zdát, že se nedají překonat. Tehdy si můžeme uvědomit, že svoboda není jen vnější, ale i vnitřní. Je možné být vnitřně nesvobodný i bez hranic s ostnatými dráty, stejně jako je možné žít jako svobodný člověk v situaci vnější nesvobody.

My, kdo věříme Kristu a hledáme jeho tvář, ale máme jistotu, že žádná rozdělující zeď, žádná vnitřní bariéra, žádná nesvoboda není tím posledním slovem. V Kristu se spojuje to, co se zdálo být nepřekonatelně rozdělené. Může se to zdát, tváří v tvář drsné realitě, naivní. Tak jako se vyprávění o tajuplném příchodu mágů a jejich stejně tajuplném návratu domů může zdát neskutečné, pohádkové. Víra sama je vlastně takovou tajuplnou cestou, příběhem, v němž přicházíme k Bohu a v němž jsme Bohem provázeni. Cestou, po níž nejdeme sami, a při níž je nám darována nečekaá radost. A při níž se i naivní sny někdy stávají skutečností.